Automatická kompletace vlastností

Segmenty, substruktury a jejich vlastnosti popisované v dalších částech poskytují mnoho možností a variant. Vlastnosti není třeba vždy uvádět u každého segmentu všechny. Každá vlastnost má obecně platnou nebo aplikačními nastaveními zavedenou výchozí hodnotu.

V praxi je třeba segment dokumentu či jeho služby jen dostatečně identifikovat systémovým či zobrazovaným názvem (viz. Vlastnosti pro identifikaci segmentů). Všechny ostatní vlastnosti se uvádějí jen v případě, že neodpovídají výchozí hodnotě nebo hodnotě přebírané ze zdrojového segmentu či šablony a to vždy jen některé z nich. Každý segment disponuje několika desítkami vlatností, které je u něj možné nastavit. Navíc některé vybrané vlastnosti ještě nabízí několik pod-vlastností a jsou vlastně souborem vlastností k určitému okruhu. Z těchto důvodů má každá z nich jasně určenu svou výchozí vlastnost a to ať již na obecné úrovni, což bývá uvedeno v jejím popisu a nebo na úrovni aplikační. U určitých vlastností je možné jejich výchozí stav definovat v souboru nastavení aplikace (konkrétní forma viz. systém flexideo a jeho nástroj pro práci s aplikací. V praxi bývá u většiny segmentů uváděno jen pár vlastností - v průměru od jedné do čtyř a jen ve vybraných případech je jejich počet větší. Z principu by téměř němělo docházet k tomu, že by počet vlastností u segmentu dokumentu měl překročit počet 10! Výjimkou jsou popisy definic šablon, dokumentů a rozhraní, kde průměr je kolem 5, ale jde jen o kmen definice, který bývá dobré lépe popsat.

Zbylé vlastnosti, jsou-li skutečně zapotřebí a jsou-li neprázdné, doplní fáze kompletace, jakožto první fáze tvorby verze.

Velikosti písmen v XDS

Vzhledem k tomu, že XML standard rozlišuje mezi velikostí písmen, je třeba jednoznačně určit, kdy a kde použít velká či malá písmena.

Většina kódu XML je zapsána malými písmeny. Malými písmeny jsou zapsány jak názvy XML elementů, tak i atributy a jejich hodnoty. Vlastně s výjimkou kmene definice každého XDS s kmenovými definicemi a specifikacemi skupin dokumentů, kde jsou použity i velké znaky angl. abecedy, jsou všude použity výhradně znaky malé.

V rámci potomků zmíněných kmenových definic a specifikací skupin se již v nazvech uzlů uvnitř definic vyskytují pouze malé znaky. Úplný výpis tagů a jejich jmen naleznete v DTD pro XDS, které si můžete stahnout zde.

Možnost nahrazení znaků 'větší/menší než' jinou syntaxí

Díky tomu, že definice XDS je XML dokument, nastávají problémy při použití znamének větší nebo menší než, která slouží pro ohraničení tagů. Existují sice escape sekvence, kterými je možné uvedené znaky nahradit, ale pokud potřebujete pracovat s XDS v čistě XML podobě a nikoli prostřednictvím XDS Designeru, může přijít vhod náhradní syntaxe podle následujícího seznamu:

na místo "větší než" (>) možno použít +-

na místo "menší než" (<) možno použít -+

na místo "větší nebo rovno" (>=) možno použít +=

na místo "menší nebo rovno" (<=) možno použít -=

na místo "nerovná se" (<>) možno použít !=

pro "rovná se" (=) možno použít ==

Nicméně ve všech srovnávacích výrazech v XDS je možné používat běžné srovnávací znaky > a <.

Nejprve prvky a pak oblasti

Tato zásada je spíše doporučením, nežli nutností. Jde o to, že pokud jsou na jedné větvi v dokumentu zároveň prvky a zároveň také oblasti, je lepší (nikoli nezbytně nutné) vždy nejprve uvést všechny prvky a pak teprve jednotlivé oblasti. Pokud by tato zásada měla narušit logické pořadí bude pro prvky mezi oblastmi dobré také vytvořit společnou oblast tak, aby prvky nebyli mezi oblastmi. Jde o to, že pokud se vyskytují prvky mezi oblastmi, na formuláři i automatickém tisku pak není zcela jasné, co k čemu patří a v první chvíli to mnohdy vypadá, jako by tam při skrytých obsazích oblastí prvky nepatřily. Výjimkou snad může být jediná oblast v seznamu více prvků - ale i tak je lépe dát oblast na konec nebo se této situaci jiným způsobem vyhnout.